Za 3 měsíce cca to budou 3 roky, co jsem se vydala na cestu zdravého životního stylu. Pokusy zhubnout jsem prováděla už tak od 15 let, nicméně až před 3 lety jsem do toho zahrnula i změnu jídelníčku. Nechala jsem si vypracovat svůj první jídelníček, který byl nejen předražený, ale i naprosto příšerný, co se týče skladby jídel. Takže mi nezbývalo nic jiného, než to vzít do vlastních rukou, začít si sama nastudovávat problematiku výživy a hlavně... začít zkoušet sama na sobě. Prošla jsem si lowcarb stravováním, hlubokou ketózou, IF a warrior diet, prostě vším možným i nemožným. Nechala jsem se otestovat na intolerance, přešla jsem na paleo stravu, vrátila jsem se k sacharidům....
Co byl ale problém, nebyl styl stravování, který jsem praktikovala (ač na každého platí trošku jiný poměr maker, s čímž jsem právě měla zpočátku problémy), ale byl v tom, že jsem u žádného nikdy nevydržela dlouhodobě. A když už jsem se hecla a fakt držela poctivě jídlo, tak jsem třeba zjistila, že to jídlo bylo špatně nastavené a že jsem vlastně 3 měsíce dřela pro minimální nebo žádné změny... A to je značně... demotivující. Opravdu bylo z čeho hubnout. Prapůvodně jsem začínala asi na 40 % tuku, což bylo šílené. Teď se držím kolem 26 % a jsem prostě pořád tučná. Nejsem tlustá, ani obézní, ale prostě na mně ten tuk navíc visí. Co jsou jiní schopni dát dolů za půl roku (i zdravým udržitelným způsobem), jsem já nebyla schopná dát ani za ty 3 roky.
Během těch 3 let, kdy jsem měla zrovna období, kdy mi hlava nedovolovala být v kalorickém deficitu (např. kvůli nějakým životním trablím), jsem se kvůli tomu hodně trápila. Ještě víc jsem se trápila, když jsem jedla opravdu jak vrabeček, čekala jsem, že půjde alespoň 2 kg dolů měsíčně (což je normální udržitelný úbytek) a ono ani to se nedělo. Člověk si logicky položí otázku: "Má tohle vůbec cenu? Nebylo by prostě lepší se smířit s tím, že jsem taková, jaká jsem, začít jíst pořádně a neřešit to?" Nakonec to vedlo k tomu, že jsem třeba 2 týdny dodržovala režim a pak jsem si prostě dala, co jsem chtěla. 2 týdny... co je pro tělo 2 týdny? To si ani nestačí všimnout, že je v dietě a že by mělo teda začít pouštět nějaké tuky. :-D

Další otázka, kterou má smysl si položit, je
proč to vlastně děláme. Protože to je klíčový faktor, který rozhoduje o našem výsledném úspěchu nebo neúspěchu. Poslední 3 měsíce pro mě byly dost zásadní. Rozhodla jsem se podívat se hodně hluboko do sebe, abych našla příčinu svých strachů. Mimo jiné jsem zjistila, že jsem původně hubla kvůli tomu, protože jsem podvědomě chtěla, aby mě přijalo moje okolí. Protože s těmi kily navíc jsem se bála, že si lidi budou říkat: "Ježiš, ta je tlustá/ošklivá" a budou na mě koukat skrz prsty. Kdo byl tlustý od dětství, asi ví, jaké to je snášet ten tlak ze školy, od spolužáků a jiných. Nicméně ve chvíli, kdy jsem přijala sama sebe takovou, jaká jsem
teď a tady, tak se mi diametrálně změnil přístup k hubnutí a transformace těla. Najednou tu není ten tlak, že musím co nejdřív vypadat tak a tak, jinak nevím co. :-D
Naopak si užívám tu cestu a když se rozhodnu vybočit z režimu, dělám to vědomě s tím, že prostě ok, chci to udělat, udělám to. Hubnutí jde pořád stejně pomalu kvůli tomuhle, ale je mi hezky. A ne, opravdu si to neomlouvám sama před sebou. Já jsem prostě zjistila, že zhubnout a dosáhnout vysněné postavy pro mě není vlastně ta extra životní priorita. Jasně že mám nějaký cíl, kterého chci dosáhnout. A vím, že tím za svým cílem půjdu kvůli tomu třeba další rok, dva, tři... ale whatever. A mám radost z každého malého pokroku, který udělám. A to nejen s postavou, ale i se silovými výkony, když mi vykoukne nový sval na svět, když se mi začnou objevovat proužky na ramenou :3 <3 :D ... Ale není to to, co mě v životě žene dopředu. Není to
pro mě indikátor toho, že jsem lepší verzí sama sebe, než jsem byla včera. Je to můj koníček, je to moje vášeň, miluju ten drill ve fitku... ale taky mám ráda jídlo a ráda jím dost. Tím neříkám, že se v dietě trápím, prostě IIFYM 4ever. Ale občas si skáknu s kamarády na víno, občas mám chuť večer na tu velkou porci batátů navíc, které se mi už ten den nevejdou do maker... Když se necítím fyzicky dobře, klidně vynechám tréning... A světe, div se, i přesto se malé pokroky stále dostavují.
A co mě tedy žene dopředu v životě? Co je ta moje vnitřní motivace?
Láska a smysluplnost. To, co v životě dělám, mi musí dávat smysl a musí mě to bavit, protože se mám ráda. Kdyby to tak nebylo, šla bych proti sobě a byla ve vnitřní rozporu. Nepotřebuju, aby to dávalo smysl ostatním, nepotřebuju ostatním něco dokazovat. Jediná, komu se v životě zodpovídám, jsem já sama. Položte sami sobě otázku,
co je vaše motivace? Je to motivace zvnějšku nebo zevnitř? Máte se rádi nebo to děláte jen pro svoje okolí? A co to způsobuje uvnitř vás?